Jedna konverzace ze SF Tech Week, kterou jsem si chtěl zapsat, začala u kokosu.
Jaká je vaše nejranější vzpomínka na kokos?
Heritage Table na SF Tech Week
Scarlett a já jsme byli v San Franciscu během SF Tech Week, 5.–11. října 2026. Akci pořádá a16z a spojuje nezávisle pořádané události po celém městě, včetně setkání zakladatelů, investorů, diskuzí o produktech a komunitních večeří.
Byli jsme tam, abychom představili Okou, poznali lidi z různých oborů a slyšeli, jak skutečně používají AI: jakou práci předávají, jak učí agenta a co jim dává důvěru v jeho další používání.
Jednou z akcí, které jsme podpořili, byla Heritage Table „The Memory Table: Co by si měla AI pamatovat?“ Dne 9. října jsme se připojili k hostitelkám Evangeline Medina a Pubali Sen v ateliéru umělkyně Peggy Gyulai na společnou večeři a debatu o jídle, paměti a technologiích.
Heritage Table pomáhá rodinám uchovávat recepty spolu s hlasy, příběhy a lidmi, kteří za nimi stojí. Memory Table přenáší tuto myšlenku do společného jídla. Její edice v rámci SF Tech Week spojila zakladatele, investory, tvůrce AI a myslitele u jednoho dlouhého stolu.
A právě tam přišla otázka na kokos.
Kokos byl spojovacím prvkem celého jídla—ingrediencí, která v různých rodinách a kulturách vyvolává odlišné vzpomínky. Hosté sdíleli své první vzpomínky na kokos: jídlo, osobu, místo. Tyto příběhy otevřely debatu o tom, co znamená něco uchovat, jaký kontext je třeba zachovat a kdo rozhoduje o tom, co bude zapamatováno.
Tyto otázky jsou relevantní i pro to, co v Okou stavíme. Když někdo učí agenta, jak pracuje, předává mu kontext, preference a úsudek. Musí také rozumět tomu, co si agent ponechá a kdo další může tyto informace využít.
Večeře tuto otázku zpřítomnila. Rozhovory se standardně nenahrávaly. Hosté si mohli vybrat, co přispějí do společné Living Cookbook—ať už recept, vzpomínku, fotografii nebo pár slov o večeru. Uchování vzpomínky bylo vědomým rozhodnutím.
Setkání Memory Table, 9. října. Fotografie sdílená Evangeline Medina.
Toto je šest postřehů z konverzací, které souvisejí s tím, co interně řešíme v Okou.
1. Lidé očekávají, že agenta naučí společnou prací.
Očekávání je jednoduché: něco spolu uděláme, dám ti zpětnou vazbu a příště už víš, jak to chci.
Vidím to i v našich nedávných diskuzích. I lidé, kteří platí za několik AI produktů, mají problém používat „dovednosti“. Popisují zkušenost skrze učení a paměť. Chtějí vědět, zda si agent pamatuje práci, kterou spolu právě dokončili.
Pro Okou musíme tento postup zpřehlednit: upřesnit úkol, vytvořit výstup, zkontrolovat jej a vysvětlit, co se přenese dál. Lidé by měli vidět, že jejich opravy měly smysl.
2. Role agenta potřebuje konkrétní odpovědnosti.
Název jako „marketingový agent“ vytváří očekávání, ale nevysvětluje, za co agent odpovídá. Co dodává? Co je považováno za dobrou práci? O čem může rozhodovat?
Užitečná role začíná odpovědnostmi: vyhledat potenciální klienty, připravit podklady, napsat navazující zprávu a určit, kde je potřeba kontrola. I lidská role je pak jasnější: stanovit směr, vysvětlit standardy a rozhodnout, kolik pravomocí delegovat.
Je to otázka onboardingu stejně jako schopností.
3. „Agent je snímek; člověk je zesilovač.“
Agent nese verzi kontextu, standardů a pracovních postupů, které jsme mu dali. Tento snímek se může měnit, jakmile dostává nové informace a zpětnou vazbu.
Lidé rozšiřují, co do něj vstupuje. Přinášejí zkušenosti odjinud, zpochybňují předpoklady, budují vztahy nebo rozpoznají, že firma potřebuje jiný směr.
Příležitostí je pomoci, aby se tento úsudek šířil dál. Co jeden člověk vymyslí, může být metodou, kterou tým opakovaně využívá—a upravuje, jak se učí.
4. Lidé už mluví o „najímání“ a „propouštění“ agentů.
Dají agentovi práci, investují čas do vysvětlení, hodnotí jeho výkon a nahradí ho, když už není užitečný.
To dělá z obnovy důležitou věc. Když se něco pokazí, pozná uživatel, zda byl problém v nejasném úkolu, chybějícím kontextu, zastaralém pokynu nebo nedostatečné schopnosti?
Pokud je jedinou možností začít znovu, čas věnovaný učení agenta je ztracený. Měli bychom lidem pomoci opravit pracovní vztah a pochopit, co se zlepšilo.
5. Paměť vyvolává otázky vlastnictví a oprávnění.
Pozvání na večeři vybrat, co vstoupí do Living Cookbook, s tím přímo souvisí: zapamatovat si něco a zpřístupnit to ostatním jsou dvě různé věci.
V Okou musíme rozlišovat osobní paměť, týmové instrukce a pracovní postupy a propojený kontext. Označit vše jako „týmovou paměť“ by neodpovídalo tomu, co aktuálně nabízíme.
Osobní oprava by se neměla tiše stát pravidlem pro všechny. Sdílení workflow by nemělo znamenat sdílení soukromých informací nebo přístupů jeho tvůrce.
Lidé musí rozumět tomu, co bylo uchováno, kdo to může číst nebo měnit a co se stane, když se změní přístup ke zdroji. Tyto hranice ovlivňují, zda se někdo vůbec cítí komfortně agenta učit.
6. Zakladatelé, kteří se chtěli vyhnout najímání, začínají najímat.
Dalším postřehem bylo, že někteří zakladatelé, kteří se zpočátku snažili zvládnout vše sami s agenty, nyní budují týmy.
Můj výklad je, že agenti pomáhají zakladatelům zvládnout více práce a odložit některá rozhodnutí o náboru. Jak firma roste, stále potřebuje lidi, kteří převezmou odpovědnost, přinesou odbornost, budují vztahy a rozšiřují její myšlení.
To se vrací k myšlence snímku a zesilovače. Okou musí podporovat obě fáze: pomoci zakladateli začít a pak pomoci rostoucímu týmu opakovaně využívat efektivní pracovní postupy, přičemž osobní kontext a oprávnění zůstanou jasné.
Co jsem si odnesl
Odnesl jsem si konkrétní úkoly: zpřehlednit učení agenta, jasněji vymezit jeho odpovědnosti a umožnit sdílení užitečné práce bez rozmazání osobních hranic. To jsou praktické kroky k tomu, aby AI fungovala ve více lidech.
Otázka na kokos mi zůstala v hlavě. Vzpomínka je spojena s člověkem, příběhem a rozhodnutím, zda ji sdílet. Večeře nám dala způsob, jak o všech třech mluvit.
Děkuji Evangeline, Pubali, Peggy a všem u stolu za prostor pro tuto debatu.
Více o The Memory Table a SF Tech Week.
